Na staré poště

Na staré poště

 

L.HELLER - zpracováno dle „Sedlčanska"

 

Ve škole jste slyšeli, že naši předkové oznámili vpády nepřátelské do našeho území - ohni. Na horách, kopcích a vršcích s dalekými výhledy udržovány byly stráže, které v noci zapalovaly ohně jako znamení blížícího se nebezpečí. Jak tyto strážní ohně spatřily ostatní hlídky uvnitř země, zapalovaly také hned hranice dříví, takže zvěst o přechodu hranic nepřáteli dostala se v noci rychle na vědomí knížete nebo krále.

 

Pro takové zpravodajství ohněm jest naše země výborně utvářena.

 

Od hranic sklání se do středu k hlavnímu městu a vrchovina naše poskytovala dost strážných kopců, na kterých ohně byly zapalovány. Ve dne musily hraniční stráže vysílat do vnitrozemí rychlé posly nebo jezdce od hradu k hradu, aby s nastávajícím šerem daly připravenými ohni dále neblahou zvěst. V každé krajině u nás je nějaký vrch nazvaný Strážník, nebo Stražiště, Strážkov, nebo také Hůrka, Hlídka, Střítež, Střezimíř, Střezibor, Ozerovice, na kterých asi tato stráž se konala hlídkami obzírajícími kraj.

 

Tak se tedy za starodávna podávala zpráva ze vzdálených míst naší vlasti do Prahy vládci země.

 

Z dějepisu víte, jak někteří naši panovníci vysílali posly s různými zprávami a žádostmi i do vzdálených zemí.

 

Rytíři a vyšší stavové posílali si dopisy a vzkazky prostřednictvím jezdců na koních. V básni - Tajemná hrana - je také zmínka, jak rychlý jezdec chvátal z Prahy na Karlštejn oznámit smrt dobrého krále Karla IV. Takoví jízdní poslové obstarávali i úřední vyhlášky z hlavního města do župních hradů pánům purkrabím. Také výpravy osob s místa na místo konaly se většinou na koních, méně na vozech. Vzpomeňte, že i Mistr Hus jel do Kostnice na koni. Taková cesta trvala dlouho.

 

Lid poddaný nesměl cestovat. Jen jinoši jako zbrojnoši dostávali se do světa při nějakých sjezdech, slavnostech nebo válečných výpravách se svými pány. Padl-li kdo v cizině, dověděla se to rodina od zbylých členů výpravy, nebo se to ani nedozvěděla.

 

Poddaní vyřizovali si své záležitosti se svými vrchnostmi ústně. Nepsali žádných listů, protože psát neuměli.

 

Pravidelného dopravování dopisů nebo osob nebylo. Dělo se všechno jen při potřebě.

 

Pošty, které obstarávaly pravidelné dopravování osob a úředních záležitostí, zřizovány byly později. U nás takové pošty nejdříve byly asi na trati Praha-Vídeň, pro úřední spojení bývalého hlavního města staré říše rakouské.

 

Císařským dekretem z 20.XI.1790, tedy před 150 lety, byla zavedena jízdní pošta z Prahy přes Votice do Vídně a zpět. Dne 5.února 1791 vyjel první vůz z Vídně do Prahy a za týden dne 12.února se vracel do Vídně. Protože do Vídně jezdilo hodně lidí, zvlášť z jižních Čech, a zřízená pošta mohla dopravovat i osoby, užívali lidé tohoto spojení tak hojně, že jedna jízda za týden nestačovala a úřady byly nuceny zavésti dvojí spojení v týdnu. Ale již roku 1819 jezdilo se zas jen jednou týdně.

 

Kromě této jízdní pošty dopravovaly se dopisy také pěší poštou a to čtyřikrát týdně. Chodilo se tedy ještě v minulém století i do Vídně pěšky, nebo vozem s formany, kteří občas z různých míst do Prahy i do Vídně jezdili.

 

Četli jste, že pošty sloužily dříve víc úřadům a vyřizovaly zvlášť záležitosti berní a zastaváren, jakož i písemnosti vrchnostenské.

 

Byly tedy pošty důležitým úřadem, a svěřovány bylo proto osobám zasloužilým, zvlášť šlechtickým nebo vojenským.

 

Pan poštmistr musel mít pořádné hospodářství, aby mohl vydržovat aspoň dva páry koní. Mezi Prahou a Lincem byly na českém území tyto poštovní úřady: v Jesenici u Prahy, v Dnespekách, v Bystřici u Benešova, ve Voticích, Sudoměřicích, Táboře, Košicích, ve Veselí, V Budějovicích a Kaplici. - Z jedné pošty do druhé byly přibližně dvě zeměpisné míle, tedy asi 15 km.

 

Pošta listovní a cestující dopravovali se od stanice k stanici. Poštovní vůz byl krytý pro čtyry osoby uvnitř (pod střechou), a pro dvě osoby na kozlíku vpředu a vzadu. Pod zadním kozlíkem byla truhla pro zásilky. Po stranách byla dvířka s okénky. Tažen byl dvěma páry koní. Na jednom koni prvního páru seděl postilion, který spřežení řídil. Měl uniformu služební a sváteční, ve které vypadal jako generál. Služební uniforma byla ze šedého sukna. Kabát v podobě fraku měl vysoký červený a široký límec. Téže barvy byly náramky a lemování u rukávů. I kratičké šůsky a kalhoty byly také červeně lemovány. Na levém rukávu měl červený pásek. Kabát vpředu měl dvě řady postříbřených knoflíků. Kalhoty byly v rozkroku z červené kůže a od kolenou zakončeny koženými kamašemi, jež se po stranách zapínaly na knoflíky. Černý klobouk byl tuhý a lesklý „kastrol" po straně s chocholem z černých žíní. K nezbytnému příslušenství patřil ovšem bičík a poštovní trubka, zavěšená na šňůrce, zakončené vpředu dvěma žlutými střapci. Na botách musel mít ovšem také jezdecké ostruhy.

 

Parádní uniforma byla ještě malebnější. Červený fráček měl černé lemování , bílé kalhoty, vysoké boty s ostruhami. Místo „kastrolu" měl třírohý klobouk se žíněným chocholem. Na Sedlčansku mají děti velké vlastivědné dílo, v němž mají vyobrazené poštovní vozy, postiliony a postmistry v kroji.

 

Postilion musel umět výborně zacházet s koni, ale také musel umět krásně troubit na poštovní trubku. Vadné troubení pan postmistr trestal peněžitou pokutou. Mnozí jste se učili ve škole píseň: Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán. Ta píseň vznikla v té době jízdních pošt.

 

Dědeček nebo babička některého u vás snad ještě slyšeli postiliona troubit, když vjížděl do místa pošty.

 

Takovou hlavní poštou vozívali se také členové panovnického rodu. Pro takovou vzácnou jízdu měli postmistři lepší vozy a postilionové také slavnostní uniformy. Také zvláštním troubením označovali vzácné pasažery. Jak na poště slyšeli neobyčejné troubení, netrpělivě očekávali, koho pošta přiváží.

 

Daleko před stanicí a celou cestou obcí k poště bylo slyšeti postilionovo vytrubování.

 

I vládní poslové ohlašovali se zvláštním způsobem.

 

Když postilion odevzdal na poště všechny zásilky pro místní poštu a celé daleké okolí a předal cestující novému postilionu, zajel se svým spřežením do dvora a opatřil koně na zpáteční cestu. Odjezd ohlašoval novým troubením.

 

Při jízdě poštou se také stávalo, že někdy oj vozu praskla, nebo kolo se zlámalo. Nebyla-li pomoc blízká, museli cestující přenocovat i ve vsi. Také jiné příhody se na staré poště udály.

 

Zřízením železných drah zašly hlavní pošty a zapadla i sláva a paráda postilionů a zašlo i to jejich troubení.

 

Někde na venkově dopravují zásilky dopisní a balíky také ještě jízdní pošty, ale ty již nemají zvláštních poštovních vozů a jejich kočí nemají uniformy a proto ani trubky a netroubí.

 

Poštovních úřadů je nyní víc, lidé jsou vzdělanější, víc píší a čtou, a proto také pošta listovní je mnohem četnější.

 

Rychlejší dopravu poštovní v naší době obstarávají a u t o b u s y. Vyhovují i větší dopravě osobní.

 

Každý občan může z nejbližší pošty svým známým oznámit vážné zprávy i telegraficky, ale on s nimi může i mluviti t e l e f o n i c k y a radiem.

 

To jsou samé nové vynálezy pro zjednodušení, zlehčení a zrychlení služby lidem a doufáme, že se to dorozumívání a zpravodajství ještě rozšíří, že bude víc telegrafů, telefonů a radiových přijímačů, že v každé škole budou děti poslouchat rozhlas, že telefon bude nejen na školách, ale i v domácnostech žáků.

 

Telefonem se zmenšil velký svět, vzdálenosti byly zkráceny.

 

Řekl jsem, že pravidelné poštovní spojení mezi Prahou a Vídní bylo zřízeno r. 1791, ted teprve skoro před 150 lety.

 

Od té doby stala se velká změna, vyřizuje se všechno mnohem rychleji, v krátké době se dovídáme, co se stalo ve světě.

 

Jsou to obdivuhodné výsledky lidského myšlení.

 

Je potřebí, aby všechno nové zařízení bylo víc pro poučení a zušlechtění lidu.

 

 

 

 

Opsáno doslova z dětského časopisu OHNÍČKY MLÁDÍ ročník sedmnáctý 1939-40. Redaktor a autor článku byl pan L.Heller, o.š.inspektor.